Performing Life podruhé aneb další mezinárodní divadelní dílna v ZUŠ Na Popelce

V únorovém čísle časopisu Talent vyšel článek o podzimní mezinárodní divadelní dílně v rámci projektu Socrates - Grundtvig - Performing life. Byla to první dílna společného projektu, účastnili se jí němečtí a čeští studenti a pro LDO pražské ZUŠ Na Popelce to byl počáteční impuls pro práci na představení. Představení neobvyklém, a to sice proto, že projekt je věnován "site specific performances", tedy divadelním představením vázaným na konkrétní, specifický prostor. Samozřejmě nikoliv na prostor jeviště, ale na prostor vnější, veřejný.

Od té doby čas pokročil a Performing Life také. Na konci února byla rakouská skupina z Grazu v německém Greifswaldu na čtyřdenní divadelní dílně, která byla pro Němce počátečním impulsem pro práci na jejich představení. A protože se Němcům na podzim u nás v Praze (naštěstí) líbilo, přizvali na tuto dílnu i zástupce od nás. V polovině března byla pražská skupina v Grazu, také na čtyřdenní dílně, která tam také startovala práci na - tentokráte rakouském - představení. Organizátoři i tam přizvali lidi ze třetí, v tomto případě tedy německé, skupiny. Jede vždycky ten, kdo má čas, takže v obou případech to byli dva studenti, nikoliv vyučující - režiséři. Na dílny celé skupiny jezdí studenti ( v různém počtu 5 - 10) a většinou 2 režiséři - pedagogové.

Po Greifswaldu a Grazu se vrátil Performing Life 14. - 17.4. do Prahy. Přijelo 9 rakouských studentů se svou režisérkou Sieglindou Roth, která je iniciátorkou celého projektu. Za rakouskou stranu se projektu účastní studenti, kteří se na uniT v Grazu zapsali do výběrového divadelního semináře. Ten je zaměřen přímo na účast v tomto třístranném divadelním projektu, a výstupem z kurzu je právě divadelní představení, vázané na konkrétní prostor. Pro studenty je tento seminář atraktivní mimo jiné proto, že bylo od začátku jasné, že dílny budou na třech místech Evropy. V naší ZUŠ jsme zase vybírali takovou skupinu LDO, která má přiměřený věk (projekt je zaměřen na dospělé, tedy plnoleté), dostatek zkušeností, alespoň relativní jazykové vybavení a v neposlední řadě ochotu pracovat hodně nad rámec běžné výuky v LDO. Protože tento projekt znamená pro všechny zúčastněné obrovské nové zkušenosti, novou inspiraci, nové pohledy na divadelní tvorbu, nové kontakty a přátelství, ale především spoustu, spoustu práce navíc.

Přípravná fáze tentokrát proběhla trochu klidněji. Jednak proto, že Rakušané neměnili dohodnuté datum (pouze ho o den zkrátili), a taky proto, že už jsme měli zkušenosti z organizace prvního setkání u nás na podzim. Takže jsme věděli, co je potřeba udělat, a jak, a hlavně jsme už ze zkušenosti věděli, že i když to pár dní před příjezdem hostů vypadá sebe hůř, nakonec to může ještě všechno skvěle dopadnout.

V Praze se k rakouské skupině přidaly dvě studentky z Greifswaldu, 10 pražských studentů a tři režiséři - vyučující naší ZUŠ. Takže nás bylo hodně. Pracovalo se od rána do večera. První společný den měl název Jak se stalo, že se dnes můžeme sejít tady? Část vyplnily seznamovací a hlavně vylaďovací a kontaktní cvičení a hry, protože se ve skupině znal skoro každý skoro se všemi, ale nikdo neznal opravdu všechny. Druhou část jsme věnovali strukturovanému dramatu o politických změnách od ledna 1977 až do prosince 1989, politickému vývoji ve východní Evropě a pádu železné opony, tedy tomu, jak se stalo, že se dnes můžeme sejít tady. V průběhu dramatu studenti pracovali společně a v obměňujících se malých mezinárodních skupinkách řešili různé úkoly, které jim strukturované drama předkládalo. Stíral se věkový rozdíl studentů (14 - 24 let), ještě dříve narozených režisérů, i jazyková bariéra. Společně jsme se v příběhu dramatu dostali až k pádu železné opony a zrušení vízové povinnosti s Rakouskem. Příběh se opíral o postavy tří kamarádů, z nichž jeden emigruje za totality do Rakouska a po pádu železné opony se vrací za svými přáteli. Mezinárodní skupina byla tak zaujatá příběhem, že přítomní kuřáci zapomínali na cigaretu. Němečtí studenti označili první společný den za "přímo intelektuální výzvu."

Tento i příští den byl opravdu "site specific", tedy konkrétně specificky prostorový, protože detašované pracoviště naší ZUŠ, kde sídlí hromadné obory, má překrásnou zahradu. A vzhledem k nádhernému počasí dílna probíhala tam. Zřejmě i to přispělo k pocitu, že toto setkání bylo něco úplně výjimečného, silného, neopakovatelného. Druhý den byla dílna koncipována jako příprava na večerní představení, které bylo výsledkem intenzivní práce pražské skupiny. Od konce listopadu zkoušeli členové našeho souboru samozřejmě nejen ve svých vyučovacích hodinách, ale stejně intenzivně i o sobotách, nedělích a prázdninách, aby dokončili své představení Druhé město.

Dílna tohoto dne byla tedy přípravkou na večer. Bylo potřeba připravit účastníky - diváky na to, že kolem nás je Paralelní svět, který se občas prolne do našeho světa (třeba ta divná postava, co se při představení tak zaujatě hrabala v popelnici), že má své písmo (které se pak objevovalo různě při představení v našem světě), své rituály (které se z ničeho nic odehrávají v zákoutích našeho světa) a velmi podivný způsob chování i vyjadřování (to aby si nemysleli, že klíč k podivnému chování postav z paralelního světa je ve slovech).

Korunou celého dne bylo představení pražské skupiny. Probíhalo večer, a protože část byla v rozpadající se kolonii Buďánka, svítily nejen pouliční lampy ale také louče. "Site specific" má svou silnou magii, protože se ze skutečného města vynořují jednající postavy, a zase ve skutečném městě mizí, aby se zase vynořili v jinou dobu na jiném místě. Publikum vedené hlavní postavou (mladíkem, který se snaží všemožně proniknout do paralelního světa) procházelo ulicemi a prostředími a bylo silně vtaženo do děje. Putovací představení končilo v ZUŠ, která se mezitím (k našemu překvapení) proměnila v paralelní svět...

A pak se dlouho v paralelním světě v ZUŠ sedělo, povídalo, plánovalo. A když už byla spíš noc, než večer, vydali se unavení spát, a neunavitelní šli ještě objevovat noční Prahu.

Třetí den udělali čeští studenti hostům průvodce letem světem historickou Prahou.

Tak jako po první dílně u nás jsme měli i teď všichni radost, že to opravdu stálo zato. A to nejen díky souboru, režisérovi a účastníkům projektu, ale taky díky panu starostovi Prahy 5, který nám dal povolení hrát v Buďánkách, díky krásnému počasí, díky všemožné podpoře projektu ze strany vedení ZUŠ, a hlavně díky divadlu, které mluví společným jazykem, bez ohledu na různou mateřštinu.