Performing Life vstoupil do druhého projektového roku aneb třetí mezinárodní dílna v ZUŠ Na Popelce v Praze

V únorovém a zářijovém čísle časopisu Talent vyšly články o první a druhé mezinárodní divadelní dílně, která se uskutečnila v rámci projektu Performing life. Třístranný projekt je zaměřen na Site Specific Performances, tedy na divadelní představení vázaná na konkrétní prostor mimo divadelní jeviště.

Projekt, který zahrnuje společné inspirační divadelní dílny a souběžně práci na třech různých představeních ve třech různých městech tří různých zemí, je realizován za finanční podpory Evropské unie v rámci programu Socrates - Grundtvig.

Naše třetí dílna probíhala od čtvrtka 24.listopadu do neděle 27 listopadu, tedy v době nepříliš příznivé pro práci venku. Stručně řečeno: venku jsme mrzli. Datum bylo zvoleno vzhledem k časovým možnostem zúčastněných institucí, a tak nám nezbylo, než se otužovat.

Přípravou na společnou dílnu se pražská skupina, tentokrát 1 ročník II. stupně LDO, zabývala od září. Hledali jsme téma, které by mluvilo spolu s prostředím velkoměsta, hledali jsme jeho klady a zápory, to, jak město samo k nám promlouvá, jak žije, jak a jací v něm žijí lidé, jak mluví svou historií, jaká je řeč zákoutí (a to nikoliv těch idylických, v nejstarších částech Prahy, ale drsných koutů Košíř a Smíchova).

Během našeho divadelního hledání jsme se opakovaně dostávali k tématu anonymity ve velkém městě. A také k problému, jak ji divadelně uchopit. Druhé silné téma, které nám město a jeho obyvatelé přinesli, bylo hledání. Před společnou dílnou jsme se ještě zaměřili na různé postavy, figurky, které ke koloritu velkoměsta patří.

A pak přišla inspirační dílna. Dílnu vždycky vede režisér domácího souboru. Náplň "kick off workshop" tedy "vykopávací dílny" volí takovou, aby co nejvíc pomohla hostitelskému souboru při jeho práci na představení vázaném na konkrétní prostor. A to jak v prozkoumání zvoleného tématu, tak především v různých úhlech pohledu na zvolené téma, protože hosté mají jednoznačně čistší oči. Neboť pro ně je prostor cizího města úplně (nebo téměř) neznámý. Dílna začínala ve čtvrtek odpoledne. Celý společný čas jsme věnovali cvičením, zaměřeným na překročení ostychu a tvorbu skupiny, protože místní skupina jsou středoškoláci s šestiletou zkušeností s divadlem, zatímco hosté byli vysokoškoláci s minimální divadelní zkušeností. Dohromady to (naštěstí) utvořilo milou skupinu, která výborně a soustředěně spolupracovala. A to i přes to, že jednacím jazykem byla angličtina, se kterou někteří trochu válčili a tak jí museli doplňovat řečí obličeje, rukou, různými zvuky, pomocí od těch, co uměli lépe, a slovníkem.

Druhý den se pracovalo od rána. Počasí nás nešetřilo, bylo pod nulou. Dopoledne jsme začali kolektivními hrami a cvičeními, abychom se probudili a naladili na společnou práci. Pak jsme hledali v okolí ZUŠ jaké jsou klady a jaké zápory velkoměsta. Pracovalo se v malých skupinkách. Každá měla za úkol najít tři klady a tři zápory, a ztvárnit je v konkrétním venkovním prostoru živým obrazem. Tedy umístit do prostředí znehybněné živé lidi tak, aby celek odpovídal na otázku jaká jsou pozitiva a negativa života ve velkém městě. Ve škole pořád zůstávala "služba", která měla za úkol udržovat vřelou vodu na čaj a otvírat skupinkám, které se přicházeli během práce na chvíli ohřát.

Po obědě jsme šli všichni ven. Skupinky si během přípravy vybíraly konkrétní místa, na která nás pak zavedly a kde jsme viděli výsledky jejich hledání. Výsledky nás dost nadchly, protože všechny skupinky nejen splnily úkol, ale hlavně se jim podařilo opravdu své obrazy zasadit do koloritu okolí. V živých obrazech byly využity například sprejerské rohy, rozpadající se dveře do nikam, skládka materiálu, parkující auta, polorozpadlé schodiště, krásné stromy, zákoutí parku nebo chodník s popelnicemi na tříděný odpad. Prostředí, která jsou pražské skupině důvěrně známá, ožila životem, který tam nikdo z nás nečekal. Aby byla magie znehybněných lidských těl v prostoru co nejsilnější, otočili se všichni diváci zády, a až na daný signál se otáčeli čelem k již postavenému živému obrazu.

Odpoledne pokračovalo uvnitř. Každá skupinka si měla vybrat jeden ze svých živých obrazů velkoměstských záporů a jeden z kladů, které připravila, a rozvinout ho do improvizace. Tu potom zpracovat a vyčistit tak, jak by jí chtěli předvést ostatním. Samozřejmě v tom samém venkovním prostoru, kde vznikl původní živý obraz. Příprava probíhala uvnitř, protože bylo nejen zima, ale také už tma.

Na závěr pátečního dlouhého dne jsme se sešli zpět ve velké skupině na několik společných her a cvičení. To abychom podpořili skupinovou atmosféru a odreagovali se.

Sobota také začínala po ránu společnými úkoly. Pak se účastníci rozešli do svých skupinek, aby dodělali práci z minulého dne a hlavně vyzkoušeli si to v reálném prostoru. Když jsme dozkoušeli a rozmrzli, vydali jsme se zase ven po stopách jednotlivých improvizací. Hrálo se opět všude možně, dokonce i za výkladní skříní obchodu. V parku se k představeníčku jedné skupiny přidal přátelský hafan, kterému jsme se zjevně líbili jako smečka.

Sobotní odpoledne jsme už zůstali v teple, a zatímco polovina skupiny dělala sádrové obličejové masky, druhá skupina zpracovávala opět klady a zápory, ale tentokrát anonymity velkého města. Masky jsme dělali ve dvojicích známým způsobem. Na proužky nastříhaný sádrový obvaz se namáčí ve vodě a pokládá na obličej ležícího kamaráda. Obličej je potřeba silně namazat indulonou a zakrýt kouskem ubrousku oči a obočí. Po zatvrdnutí sádry se maska sloupne. Jestli to budeme dělat ještě někdy, budeme sádrový obvaz namáčet v teplé vodě, aby to bylo bez otužování. Masky budou v našem budoucím představení symbolizovat právě anonymitu.

Druhá polovina skupiny mezitím vytvořila řetěz drobných improvizací. Bylo to velice silné a působivé, asi hlavně pro nás, kdo se ve velkoměstě denně pohybujeme. Podařilo se nejen zobrazit anonymitu z různých stran a úhlů, ale především zobrazit téma tak, že jsme viděli drobné, jakoby nepodstatné střípky, které gradovaly a skládaly se v metaforický celek. A z toho celku bylo k našemu překvapení silně zřetelné ještě jedno téma: hledání.

Prohodit jsme se už nestačili, protože jsme pracovali bez oběda do čtyř hodin, aby ti, kdo byli v Praze poprvé (a možná naposled) stihli alespoň ve světle pouličních lamp vidět něco z historického centra města.

V neděli už moc času nebylo, hosté odjížděli dopoledne.

Když jsme se rozloučili se zahraničními kamarády zůstala pražská skupina ještě pracovat. Byli jsme tak plní nápadů a dojmů, že jsme se o ně potřebovali hned podělit a zpracovat je. Mapovali jsme, co nám společná třídenní práce přinesla z hlediska divadelního i lidského. Kromě radosti a nadšení ze společné práce se posunulo naše vnímání zvolených témat, protože hosté je viděli novýma očima.

A hlavně nám mezinárodní dílna přinesla velikou radost z toho, že jsme našli společný divadelní jazyk, kterým společně promlouvají lidé z různých koutů Evropy.