Reflexe studentu z prvního projektového setkání (Konya, Turecko) 20. ? 24. 1. 2008

V pondělí ráno jsme šli do školy, seznámit se se zdejšími žáky, způsoby atd. Velký dojem na mne udělal už rozhovor s ředitelem, z kterého bylo poznat, že je potěšen naší přítomností. Ihned jsem si však uvědomil, že není sám.

Ve škole pro nás děti připravily vtipné rozhovory. Myslím, že se líbily celé skupině. Poté jsme šli na oběd. Večer jsme byli na večeři v nákupním centru. V Turecku je většina jídel hodně kořeněných, nebo hodně sladkých.

V úterý ráno jsme jeli do školy již s Angličany, kteří přijeli v pondělí pozdě večer. Společně jsme byli nejdříve ve škole a potom jsme se vydali na prohlídku Mevlanova muzea. Zde byly figury vířících dervišů.

Ve středu jsme byli u starosty a u zástupce školství v Konya. Zástupce školství byl velice milý. Odpoledne jsme jeli do nejstaršího tureckého města v okolí. Byly tu dokonce zachovalé jeskyně, kam se schovávali první křesťani před Římany. Také tam stál ?most zla? také zachovalý po křesťanech.

Lidé v Konya mají mnoho rozdílných zvyků. Mnohem více se lidí dotýkají. Jsou sympatičtí a mnohem méně uzavření ne lidé v Čechách. Každé turecké jméno má nějaký význam. Turecké ženy nosí hlavu zahalenou šátkem.

Na většině střech jsou zabudovány solární panely a nad nimi bojlery s vodou. Konya je velice bohatá na mešity i na historii. Několikrát denně bylo slyšet svolávání muslimů, ozývající se z minaretů. Jedním z nejvýznamnějších muslimských řádů je řád vířících dervišů. Byl založen Mevlánou. Vířící dervišové se točí dokolečka tak dlouho, až se uvedou do jiného stavu vědomí. Chtějí se tak dostat do spojení s Aláhem. Každý novic, který se chtěl stát dervišem musel 40 dnů vydržet nespat a nemluvit s ostatními. Po tisíci a jednom dni, pak rozhodl představený kláštera, jestli zde může zůstat.

Mé mínění ohledně Turků se po téhle akci velice zvýšilo. Ač se mi v Turecku ne vše zamlouvalo, bylo mi líto, že jsme tam strávili pouze tři dny. Docela se těším, až oni přijedou k nám.

***

Škola působila uklidňujícím dojmem, protože byla velmi bohatě vyzdobená. Třídy byly sice trochu malé, ale výborně využité. Hodně se mi líbila krásně barevná jídelna s nádherným výhledem na celou Konyu. Moc hezké byly i pracovny učitelů. Všude po škole byly vidět obrazy s rozdílnými motivy a pokaždé mě potěšilo, když jsem uviděl nějaký další. Avšak nejvíc se mi na škole líbilo, že byla celá ve výborném stavu, nic nebylo poničené ani počmárané.

Všichni lidé v Konya byli velmi přátelští a otevření. Byla s nimi opravdu zábava, všichni se smáli a pořád byli veselí, ale ne lehkovážní, takže mě ani nevadila jejich strašlivá urputnost, když se pro něco rozhodli. Pořád něco dělali, což dvojnásob platilo o dětech a musím uznat, že ztřeštěnější a potrhlejší holky jsem ještě nepotkal. Myslím, že s lidmi v Konya jsem si za ty tři dny, které jsem tam strávil opravdu porozuměl.

Konya je opravdu krásné město a díky své prosluněnosti vypadá skoro jako z pohádkového snu. Asi nejvíc se mi líbily věže minaretů, které vykukovaly všude po městě a označovaly tak místo kde stojí kopule mešity. Ale i zbytek města byl krásný. Budovy měly velká okna a často byly různě zdobené. Chodníky byly celkem dobře udržované a všude rostly krásné i když v tomto období bezlisté stromy. I když Praha je samozřejmě hezčí, musím uznat, že máme konkurenci.

Z historie se mi nejvíce líbila Mevlánova mešita a muzeum. Mešita byla plná energie. Nejvíce se mi ale líbily ochranné kruhy ze skleněných misek zavěšených u stropu. V místnosti, kde se dervišové točili byly 2 kruhy. V následující místnosti byly 3, úplně jsem cítil stříbrné stěny spadající dolů. Za první bylo o něco více energie, za druhou ještě více a když jsem došel za třetí, zjistil jsem, že zdrojem energie je krabička s vousy dervišů. I zbytek historie byl zajímavý a obyvatelé Konya se nemají za co stydět.

Zatímco ve škole se snažili vybrat co nejmezinárodnější jídlo třeba hranolky, pizzu, hovězí maso, při dvou návštěvách restaurací jsem zjistil, že nejdříve podávají předkrm v podobě zeleniny, jogurtu, rolek z listů plněných rýží a masem, který je mnohem větší, než hlavní chod. Celkem vzato, turecké jídlo je dobré, sice opravdu odlišné od našeho, ale dobré.

Myslím si, že Islám je velmi silné náboženství. Avšak v Boha nevěřím, takže vyznávat bych jej nechtěl. Navíc modlit se pětkrát denně by pro mě stejně nebylo. Docela obdivuji ty, kteří to zvládají a stíhají se svými povinnostmi. Byl jsem velmi rád, že nás nechali prohlédnout si mešitu, protože po máminých zkušenostech v Maroku (sotva strčila do mešity nos, už jí vyrazili) jsem si moc velké naděje nedělal. Trochu jsem si dělal starosti s tím, abychom nerušili věřící, ale vypadali, že je jim to jedno. Moc rád jsem se s jejich náboženstvím seznámil.

Nejsilnější pondělní zážitek byl přivítání se s osazenstvem školy a zjištění, že většina holek v našem věku, je ze mě Dana a Kryštofa v sedmém nebi. V úterý se mi nejvíce líbilo vystoupení vířících dervišů, kteří za námi přišli do školy. Nedokážu to pořádně popsat, ale bylo úžasné je vidět. Středa mě nejvíce uchvátila výpravou do malé vesničky, kde jsme viděli jeskyně, ve kterých se skrývali křesťané, aby je nevyvraždili Římani. No zážitků bylo víc než dost!

Školní program se mi líbil, nebyl příliš plný, takže člověk nikam nespěchal, zároveň však nebyl nudný. Dozvěděl jsem se při něm spoustu věcí, jak hrají divadlo, co tancují a spoustu věcí o jejich zemi. Takže rozhodně nebyla nouze o zábavu.

***

Lidé v Konya jsou přátelští, milí a kamarádští. Mají různé zvyky, pořád se objímají, pusinkujou se, chovají se k sobě moc dobře. Pro mě až moc dobře. Když uvidí cizince, hned k němu běží a sahají na něj a hned se zase ptají jak se jmenuje atd. Je s nimi legrace a jsou strašně divocí, hlavně děti.

Ve městě je plno mešit. Jsou tam různé vrstvy bydlení, někdo žije v chatrčích, kousek dál stojí hezká bytovka. Na většině domů jsou solární panely a bojlery s vodou. Letiště v Konya bylo moc malé a kousek dál bylo turecké letectvo NATO největší v Turecku.

Uctívají náboženství islám. Duchovní jde pětkrát denně do minaretu a svolává lidi, aby se začali modlit. Turci se modlí směrem na východ.

Turecké jídlo je výborné. Např. rýže s masem obalená ve vinném listu a pečivo ve tvaru pizzy, ale mnohem silnější, pečené na kameni. Když jsme jedli dávali nám jako první salát. Za chvíli nám donesli zapečené těstoviny s masem uvnitř. Moc mi to chutnalo. Po 10 minutách donesli kuřecí špíz, který byl ostrý k tomu jednu hromádku rýže, pečivo a oblohu.

Ve škole jsme rozdali české jídlo. Potom nám začali hrát různé scénky a dokumenty o Konya. První scénka byla o cestujícím ve vlaku a průvodčím. Druhá mě dost pobavila. Byla o ženě, která se vydávala za zubařku, aby ostatní odradila, a šla hned na řadu. Po obědě nám zatancovali. Potom jsme tancovali my s nimi. Další den nám tancovali v tureckých krojích. Po obědě jsme vyrazili do muzea a potom na mešitu. Ve středu jsme byli za starostou. Dávali to v televizi na programu Konya TV. Když jsme odešli od starosty, zajeli jsme za ministrem školství v Konya.

Navštívili jsme mešitu ze které se stalo muzeum. Byly zde vystavené kusy zdiva, různé dveře a písmo psané na hliněné destičky z 12. st. Po dlouhé době při prohlídce jsme odešli do další mešity. Vevnitř jsme si zuli boty a obešli jsme to. Jak jsme obcházeli, viděli jsme modlící se lidi.

Pak jsme jeli do nejstarší vesnice v okolí. Nacházel se tu nejstarší kostel. Město vzniklo útěkem křesťanů před Římany. Křesťané se schovávali v puklinách a v jeskyních ve skalách. K večeru jsme se vrátili na hotel a začali si balit věci.